Majo je devatenáctiletý student prvního ročníku slovenského jazyka a literatury v kombinaci s estetikou na Filozofické fakultě Prešovské univerzity. Má silný vztah k psaní, k němuž ho prý nejvíce inspiruje každodenní život. Tvoří především poezii, ale zkouší psát například i povídky.  

Blízký vztah má i k pedagogické činnosti, při studiu se věnuje práci s romskými dětmi. Na otázku, jak k takovému zájmu přišel, odpovídá: „Když jsem recenzoval knihy pro jeden knižní klub, tak mi nabídli pozici animátora na jejich letní dětské univerzitě. A já jsem tehdy ještě nevěděl, že jde o děti, které jsou z marginalizovaných lokalit, žijí segregovaně a že jsou maličcí. To byly děti do nějakých sedmi, osmi let. Strávil jsem tam s nimi týden, a tehdy jsem si říkal, že je to pěkné, že bych tomu mohl pomoct nějak víc. A ta práce s dětmi mi nakonec tak přirostla k srdci, že jsem se rozhodl studovat učitelství.”

Do budoucna by tedy chtěl buď psát, nebo učit, a jak sám říká: „Když to budu dělat současně, tak to bude jen velké plus.”  Momentálně má navíc práci v Rozhlasu a televízii Slovenska, kde působí jako externí redaktor.

Majova zahraniční stáž v Brně v rámci projektu ROMAS nebyla jeho první. Byl už předtím na Erasmu ve francouzském Toulouse, v Praze jako mladý delegát na konferenci Dialog EU s mládeží, a v Bruselu na stáži u slovenského europoslance. Na nynější stáži v Brně Majo v rámci tvorby angažovaného umění psal básně o problematice bezdomovectví a rasismu. Tyto básně následně tiskl, laminoval a věšel na vhodná místa ve veřejném prostoru v Brně. Projekt měl úspěch, Majovi poté prý chodily fotky kolemjdoucích, jak si rozvěšené básně prohlíží a čtou.

Takový způsob zveřejňování jeho tvorby Majo v Brně vyzkoušel poprvé, napadlo ho to až přímo při pobytu. A protože vidí, že měl ohlas, zvažuje v této formě šíření poezie pokračovat i doma na Slovensku. Nové pro něj bylo i zaměření těchto básní: „Pobyt pro mě byl rozvíjející i v tom, že jsem zjistil, že antidiskriminačně zaměřená poezie je taky fajn, a že bych jí možná v budoucnu mohl napsat víc. Takže jsem o sobě zjistil, že nemusím psát jen o nějakých pocitech a zážitcích, ale že jsou témata, s kterými pracuji, která jsou pro mě živá a která můžu převést i do poetického jazyka.”

Celkově si Majo stáž v Brně moc pochvaluje a město mu přirostlo k srdci: „Byl jsem ohromený tím vším. Bylo to velmi fajn.” Zalíbil se mu například místní streetart, jenž podle něj přesahuje pouhé „nepěkné grafitti”, na které je zvyklý z jiných měst. Také se mu líbilo, že je Brno už i poměrně multikulturní. Za pobyt toho stihl mnoho prožít, navštívil například Muzeum romské kultury, Hvězdárnu, nebo starou káznici, ve které byl na jazzovém koncertu. Nahlédl také do fungování organizace IQ Roma servis, kde ho bavilo sledovat „jaké různé aktivity se dějí a co všechno se dá vymyslet.”

Majo v Brně poznal řadu zajímavých lidí, zdůrazňuje velmi inspirativní setkání s hudebníkem Gejzou Horváthem: „Já pracuju s dětmi, které žijí segregovaně a ve špatných podmínkách. Pan Gejza je taky z východního Slovenska a taky vyrůstal v podobném prostředí – no a pracoval na sobě a dnes si dovolím říct, že je to celkem známý umělec, hudebník, a tak teda dětem pak říkám, že úplně nezáleží na tom, co je okolo tebe, ale co je v tobě. A že je potřeba to rozvíjet a stále vrstvit nové vědomosti a zkušenosti a výsledek se dřív nebo později dostaví.” Majo se celkově snaží své zážitky z výjezdů předávat dál, aby byly inspirací i pro jeho okolí a žáky: „Rád se vracím s nějakým nápadem nebo myšlenkou, kterou potom zpracujeme tak, aby to na komunitu, na ty děti, nějak zapůsobilo, a potom jim to dál pomohlo rozvíjet se.”

V Brně pro něj nebyli inspirativní pouze konkrétní lidé, ale hluboký dojem v něm zanechal i život místní romské komunity: „Určitě mě ovlivnil Brnox, teda ta část Brna, kde žije romská komunita. Více méně mě to utvrdilo v tom, že Romové jsou, nechci říct že všude stejní, ale že jsou v pozitivním slova smyslu často takoví otevření. Moje kolegyně stážistka dělala rozhovory, kde bylo potřeba udělat i fotodokumentaci. A oni byli velmi ochotní, že si rádi popovídají, nechají se vyfotit a tak, takže jsem odcházel s velmi příjemným pocitem v sobě, že opravdu lidi nejsou zlí.”

Nejen v Brně, ale i na jeho předchozích stážích, Majo nasbíral hromadu známých a kamarádů žijících v různých zemích a s některými z nich je stále v kontaktu. Takové vztahy jsou pro něj velmi důležité, a to nejen kvůli možnosti tříbit si s nimi angličtinu:  „Pro mě je důležité mít nějaké vztahy s lidmi žijícími mimo Slovensko, možná i z hlediska nějaké komparace zemí, jako co kde funguje, respektive nefunguje. Někdy mi to třeba i otevírá oči, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.”

Majova rodina ho v jeho výjezdech vždy podporovala, i přes to, že kvůli nim Maja někdy poměrně dlouhou dobu neviděli. Pochopení nalézá i u svých kamarádů, kteří se stejně jako jeho rodina zajímají o to, co Majo na stážích dělá, jakým tématům a činnostem se tam věnuje a jaká místa u toho stihne procestovat.

Na stáži v Brně Majo oceňuje také to, že měl během ní dostatek času a prostoru pro seberealizaci: „Seberealizace v průběhu tohoto projektu byla pro mě nesmírně potřebná. Měli jsme hodně volného času, kdy jsme mohli pracovat na tom, na čem jsme chtěli. Jeden pracovník IQRS nám třeba ukazoval svoji univerzitu, nebo různé parky a místa, kam jsme mohli jít a v tichosti přemýšlet. Ten prostor na seberozvoj byl úplně fajn. A bylo ho dost.”

Celkově by účast na podobné stáži Majo svým vrstevníkům doporučil. „Přijde mi užitečné, že člověk vyjde z takové svojí komfortní zóny, není doma, ale je v nějakém neznámém prostředí, poznává nové lidi, kteří mu můžou předat něco zajímavého.” Doporučuje také, aby se studenti ohledně výjezdu na stáž co nejméně stresovali a aby na ni jeli s otevřenou myslí: „Na stáži nejsou jen z jednoho důvodu. Já jsem třeba věděl, že nejedu do Brna jen kvůli tomu, abych udělal nějaké angažované umění, ale že i například uvidím nové město a můžu zažít něco zajímavého, co jsem ještě nezažil. Měli by se těšit na to, že můžou něco vidět, nezůstávat zavření uvnitř, ale jít ven a dívat se, co to město nabízí.”

Angažované umění

Je taková forma umění, která kromě cíle uměleckého vyjádření přibírá i cíl další – mít určitý kritický účinek na okolní společnost, nějak na ni apelovat. Je to tedy propojení umění a aktivismu, které má inspirovat debatu, podporovat společenskou nebo politickou změnu, nebo propojovat skupiny, které mají jinak k sobě daleko. Angažované umění může v závislosti na záměru a preferencí umělce nabírat velmi různých podob, od klasických forem umění až po formy moderní a experimentální. Stejně tak může být prezentováno ve velmi různých prostorech velmi různým skupinám – od známých galerií, přes kulturní a společenské akce, až po ulici a jiné veřejné i neveřejné prostory.

Antidiskriminační poezie

Diskriminace je jednou z nejčastějších forem porušování lidských práv. Spočívá v tom, že s někým je zacházeno jiným, horším způsobem, pouze proto, že jsou příslušníky (nebo jsou vnímáni jako příslušníci) určité skupiny nebo kategorie lidí. Základem pro diskriminaci tedy bývá skutečná, nebo druhými lidmi vnímaná identita člověka, nebo její určité části. Antidiskriminační poezie je reakcí na diskriminaci, je to jedna z mnoha forem angažovaného umění. Jejím cílem je na diskriminaci upozorňovat, a tím proti ní bojovat.